Filipika proti novému občanskému zákoníku I.

Nedávno jsem se zúčastnil velmi podnětného kavárenského semináře s Robertem Pelikánem, civilistou, který přináší racionální kritiku nového občanského zákoníku („NOZ“), který má vstoupit v účinnost již na konci tohoto roku.

Pelikán předkládá několik koncepčních argumentů proti současné podobě NOZ. V prvé řadě je dle něj chyba vůbec tvořit občanský zákoník na zelené louce. S tím souvisí i přílišný rozmach inspirace, která není postavena na několika stěžejních zdrojích, ale podlehla inflaci informací, čerpá od Rakouska po Québec. Nečerpá však důsledně, dle Pelikána se má právní institut spíše kopírovat doslova otrocky, tak jako sověti okopírovali ukořistěný americký bombardér i s fotoaparátem, který pilot zapomněl na sedačce. Nebyli si jistí, zda nějakým způsobem neslouží k letu. Pokud něčemu nerozumíme, tím spíše je lepší to převzít doslovně. Zákonu je dále vytýkaná přehnaná inspirace předchozími českými kodexy, které sám považuje za totalitní (např. v otázce prekluze). Obecně je pak možné kritizovat zahledění do minulosti (právo pastvy atd.) a archaický jazyk přispívající k neintuitivní skladbě.

Kritici zákona se však pouštějí na tenký led. I když poukážou na konkrétní chybu, jsou okamžitě odmítnuti s tím, že brání totalitní právo a nepřejí zásadě autonomie vůle.

Co je však ideologického na upozornění, že si jednotlivá ustanovení odporují?

Ustanovení 1878 odst. 2 NOZ stanoví: Spojí-li se pohledávka a dluh v osobě jednoho ze spoluvěřitelů, zanikají tím i pohledávky ostatních spoluvěřitelů vůči dlužníku. § 1994 naopak stanoví: Splynutím práva věřitele a povinnosti jednoho z dlužníků zavázaných společně a nerozdílně zaniká dluh do výše odpovídající podílu tohoto spoludlužníka. Splynutím povinnosti dlužníka a práva jednoho z věřitelů oprávněných společně a nerozdílně zaniká pohledávka do výše odpovídající podílu tohoto spoluvěřitele.Zřejmá kontradikce.

To samé platí o podstatném ustanovení § 564 NOZ, podle kterého platí, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.

Dle NOZ tedy můžete změnit písemnou smlouvu i ústní dohodou, pokud to v písemné smlouvě výslovně nezapovíte!

Nebo ne? § 1906 stanoví: Ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném.Jak je to s autonomií vůle a jaká je základní filozofie zákona bude předmětem dalšího postu.